Jízda vlakem

Jízda vlakem

 

Potřeboval jsem cosi koupit v Ramonu ve Vratislavicích. Auto stojí na špalkách a čeká na jaro. Přemýšlel jsem, jak se tam dopravit.
Zapínám mobil a zjišťuji, že mi za 42 minut jede vlak, oblékám se a vyrážím směr hlavní nádraží. Jelikož jsem vlakem nejel alespoň dvacet let, tak prvním bojovým úkolem bylo získat jízdenku. U pokladny na jízdenky byla nějaká starší paní a otec s dětmi. Pán s dětmi byl zřejmě se znalostí na dráze jako já. Pamatuji doby, kdy jsem na hlavním nádraží přišel k pokladně a prodali mi jízdenku. Ale ouha, paní pokladní požadovala po tatínkovi doklad, že chlapcům není patnáct let. On na to, že je má zapsané v občanském průkazu, neuspěl. A tak chlapci jeli na plné jízdné. Takhle se vydělává. Ve vlaku nás jelo celkem, pokud jsem dobře počítal, sedm. Minuli jsme několik zastávek, kde asi již vlak nezastavuje. A když přišel průvodčí, nebo spíš razítkovač, požádal jsem ho, zda by mi dal vědět, kdy budu muset vystoupit. No to jsem si dovolil, přívětivě „zavrčel", že je to ta následující a zmizel v části pro strojvedoucího. Nejspíš spěchal pomáhat řídit vlak, však on si cestující nějak poradí.

Ač jsem měl zpáteční, neměl jsem odvahu jet opět vlakem zpět do Jablonce, abych někoho z pracovníků ČD neobtěžoval. Proto jsem zvolil náhradní tramvajovou dopravu a nasoukal jsem se do autobusu. Autobus zel prázdnotou a tak jsem usedl, na další zastávce do autobusu nastoupili cosi jako vopice. Mohlo jim být tak mezi čtrnácti a osmnácti. Tato banda spratků komunikovala nějakým jazykem spočívající v kombinaci někdy spisovné a zcela vulgární češtiny. Čtyři vopice dělali takoví povyk asi, jako deset samiček paviána. Autobus vystoupal kopec a zastavil u zastávky Liberecká. Vystupuji konečně z té zoologické ven. Při pohledu pod naši ctěnou mládež to pod nimi vypadá tak, že by se nažrala slepice na celý týden.

Jdu raději shodit auto ze špalků.

 

Autor: Miroslav Gorčík
Vydáno: 22. 02. 2015